|
Myslím, že tyhle vzpomínky
nikomu nedokáži vysvětlit.
Jak jsme se v galoších brodili
ve sněhu po kotníky, po kolena
večerní kolonií, a světla z oken
nízkých finských baráčků
svítily nám jako zimní motýli
na tom karvinském nebi.
Už nikdy potom sníh tolik
nejiskřil a nekřupal.
Já, tolik mladičká průvodčí
v šichťáckém autobuse, kam jsem
utekla od nudných pořadačů, kafí
kanceláří, pelargónií, sešívaček
a kolegyň se zdobenými nehty
a plyšových gaučů a plochých srdcí
zachumlaná do příliš velkého
erárního kabátu, v pět hodin ráno,
na prázdné jízdenky jsem psala
mé první básně, tolik vášnivé
že nikdo té síle a vášni nevěřil
a v šest hodin ráno v kantýně
na dole, obrovská teplá ratejna
galantní hrubí utahaní horníci
po noční směně, s nádherným
černým zdobením u mírných očí
tím jejich znamením, a mým
poutem lásky k té drsné chvíli.
Ty oči indiánské se mhouřily
v páře kávy horké jako peklo
když jeden druhého okřikovali
„tož kurva, jak to m´uvíš před děvušku
buď kurva trochu slušný,“ a pak
se pýřili, ti chlapi jak hora, jako býci.
A cikánské otřískané putyky
na ostravských předměstích
kde jsem si sahala životu na dřeň
já, vášnivá upatlaná čistá panna.
A omšelá noblesní kavárna Elektra
s vydřeným růžovým semišem,
kde srdce jsem nechala u jednoho
nablýskaného doktorského snoba
hajzlíka rozmazleného, elegantně
nabubřele nudného. On v úhledném
oblečku, já v notně oblýskaném
krátkém kabátku po mladší sestře.
Tenkrát ještě nebyl second hand
pro nás černé, harlemské, chudé.
On vévoda, já havířská černá vnučka
zrozená v karvinském ghettu
tak živá a vášnivá, žhavě modlící se
o lásku, která nepřišla. Nu, spral to ďas.
A ten sníh tolik křupal a jiskřil
pod mýma mladýma nohama.
Copak tohle mohu někomu vykládat?
Jen jednou jsem to zkusila, a léta
pak to ve společnosti jako žert podával
ten, co prý mě miloval. Další ťulpas
mého harlemského těžkého o života.
Další, co pro něj jsem byla příliš
černá, příliš chudá, příliš živá, příliš svatá.
| 
